Má duše žízní po činech, můj dech po svobodě. – Zdar tomu, kdo bude nejdivočeji pálit, nejstrašlivěji vraždit – přísahejte mi to.

Člověk povstává bláta, nějakou dobu se brodí blátem a dělá bláto a posléze se zase rozpadá v bláto, až se koneckonců sám přilepí na podpatky svého pravnuka. To je konec písničky – to je blátivý kruh lidského určení.

Byli bychom příliš blaženi bývali na tomto světě – tam nahoře nad sluncem a nad hvězdami se s ním zase shledáme.

Já zrádce? – I kdyby do pekla, já půjdu za tebou!

Najednou ti vidím, že mám před sebou ten pitomý příkop. Jistě, chce osud míti ze mě velikána, že mne tak pronásleduje.

Odpuštění, to mu budiž trestem.